Články

Baby blues – To je přesně ten okamžik, ve kterém nemůžeme na to všechno být samotné!

Moc dobře si vzpomínám blažené okamžiky před porodem s průvodci o těhotenství a mateřství Na téměř každé stránce se autor snažil ukázat, že rodičovství jde uložit stejně, jako knihy na polici. Tady výbavička, tady škola porodu. Postup císařského řezu a koupel batolete krok za krokem. Pach, pach, pach. Bez složitostí, nula komplikací. Nikdo se nepokusil napsat, že první měsíce s malým dítětem může být jako na horské dráze – fyzicky a emocionálně. Nikdo se nesnažil vysvětlit, že prvních pár týdnů může být boj o mateřský spánek nebo o oči neoteklé od pláče. Nikoho nenapadlo vytvořit v takové příručce článek adresovaný partnerovi nebo nejbližší rodině. Odnímatelná kapitolu, kterou by mohla nastávající matka darovat těm, kterým věří a miluje, na případě, když od nich potřebuje pomoc, a není schopna o ni požádat. Podpora ne ve výměně plenek nebo večerním koupání, i když ta se může ukázat jako neocenitelná! Taková skutečná pomoc, na zavolání, když z nás hormony vymáčknou všechno dobré a začnou vytvářet pohromu v naší hlavě. Sbírají radost z mateřství a způsobí, že začneme pochybovat o tom, co je nezávislé na nás. Vím, že teď se můžou ozvat hlasy těch, pro které je nemožné to pochopit. Pro tuto skupinu je mateřství velký oceán radosti a pozitivních věcí. Takový festival pouze pozitivních emocí. Bez pádů, bez bezradných momentů a zoufalství. Závidím! Závidím takový přístup a závidím jenom skvělé zážitky!

Tajně závidím, protože v mém prvním těhotenství baby blues nechyběl! V mém případě první chvíle po porodu mého prvorozeného syna způsobovaly slzy. Byly jakýmsi závojem, který omezil mojí viditelnost, mojí radost. Houpala jsem se na jedné z největších houpaček na světě, a zároveň se mě nikdo z té propasti nesnažil osvobodit. Nikdo si nevšiml mého problému, i když jsem se to snažila mému okolí vyjádřit mnoha způsoby. Můj smutek byl zatlačen. Říkali mi, že je to poporodní fixací nebo dokonce mi řekli, až se „dám dohromady”… Vzpomínám si, když jsem se snažila ještě v nemocnici mému manželovi, že nevím, co se se mnou děje. Že mám pocit, že mají hormony nade mnou moc a já jsem hozena do kotle, ze kterého není cesty zpět. Snažila jsem se porovnávat s maminkami, které se mnou byly v nemocnici, a měla jsem dojem, že jsem ve všech věcech dávala tělo. Dívala jsem se na jejich rychlou rekonvalescenci po porodu a konfrontovala to na sobě, protože jsem vstávala z nemocniční postele po císařském řezu. Cítila jsem zvláštní pohled sester, které mi vyčítaly, že nesedím celé hodiny s odsávačkou v ruce a nevzbuzuji moje prsa. Měla jsem klapky na očích a viděla jsem na chodbách ty štíhlé dívky, které chodily jako mořské panny a procházely z jednoho patra na druhé a povídaly si, kdy půjdou na procházku, na oběd s přáteli a budou se usmívat na své děti v nekonečném kolotoči štěstí. Mohl bych tak psát do nekonečna.

Nevěděla jsem, jak si pomoct. Můj manžel, také hozen do hluboké vody, se na mě díval jako na návštěvníka z jiné planety, který se změnil o 180 stupňů, a jednoho se stal radikálně odlišnou ženou. Jistě měl velký problém, jak překousnout toto téma a zjistit, o co v tom všem jde. Nemůžu ho vinit za naše první neúspěšné pokusy být šťastnými rodiči, protože jsme si za to mohli sami. Bylo těžké se z toho dostat ven z postavit se na boku, pokud víte, co tím myslím. Velké naše štěstí a zejména moje, že po dvou týdnech celkové krize se moje hormony ustálily. Už jsem neplakala do polštáře kvůli bezmoci a nelynčovala sama sebe za to, že nezvládám mnoho oblasti a nejsem dokonalá, knížková matka. Začala jsem si užívat maličkosti, ty prchavé okamžiky mateřství. Kdyby mě někdo požádal o radu, jak se vypořádat s touto nelehkou dobou, jako je poporodní baby blues, řekla bych jednu věc: mateřství by nikdy nemělo být osamělá cesta matky se svým dítětem. Nechte své oči a uši otevřené, když v našem okolí vidíme ženu, na jejíž tváří nemůžete vidět radost po ukončení těhotenství. Uklidněte ji. Promluvte si. Nenechejte ji samotnou s tím zavazadlem, který může být někdy nad její síly. Reagujte. Pokud vidíme, že nejsme sami schopni pomoct, dohodněte se s psychologem. To, co je pro lidské oko neviditelné, může to být srdcervoucí pro začínající matku! Nechme si otevřené oči. Baby blues není sice nemoc, ale je to kolotoč negativních emocí, který jde ženě velmi těžko zastavit, ale mezi lidmi, kteří milují, je mnohem snazší přežít!

Autor: Szczesliva.pl